THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ani bych se nedivil, kdyby některému z tvůrců tohoto výbušného špektáklu bylo ze strany islámských extrémistů vyhrožováno smrtí. Natočit film o partičce všehoschopných a přitom zároveň i děsivě neschopných džihádistů chce notnou dávku odvahy i tvůrčího ducha zároveň. Debutujícími režisérovi Christopheru Morrisovi se očividně dostalo obojího. „ČTYŘI LVI“ totiž v první řadě nezapřou typický britský smysl pro (velmi) černý humor ani značně silný potenciál rozpěnit krev těm, které ve svém filmu až neskonale ostře paroduje.
Salvy smíchu, které vyvolávají jednotlivé absurdní scény a dialogy, přecházejí v momentě, když si uvědomíme fakt, že příprava filmu zabrala celé 3 roky a její součástí byl i poměrně podrobný výzkum v řadách bývalých džihádistů a britských muslimů. Neschopnost ani jen patřičně myšlenkově podchytit ideologii a ospravedlnit hrůzný čin, který se skupinka po většinu času až roztomile nešikovných mladíků, chystá vykonat je jedním symptomem diletantismu, s jakým se do každého aspektu přípravy teroristického útoku pouštějí. Přímo se nabízející možnost udělat z hlavních hrdinů absolutní hlupáky a podrobit je a jejich cíle tak kompletnímu zesměšnění, naštěstí Morris využil jen napůl a podle možností i co nejúčelněji. Tam, kde by se dalo v konstrukci absurdních situací zajít ještě dál, zatahuje za brzdu a navrací děj snímku do kruté reality. Divák je tak sice vystaven palbě mnohých neuvěřitelných situací, nad kterými však nepřestává přemýšlet v reálných souvislostech a klade si nejednu otázku. Je možné, aby měly mnohé úspěšné pumové útoky za sebou takovouto zoufale nezvládnutou přípravu? Je možné, aby jejich strůjci ani pořádně neznali filozofické pozadí ideologie, v jejímž jménu to všechno dělají?
Zdaleka ne na všechny dokáže film nabídnout odpověď. Koneckonců to zjevně ani nebylo jeho ambicí. Tou nejdůležitější a nezodpovězenou pak zůstane, proč se skupina se západním prostředím natolik srostlých lidí rozhodla proti němu bojovat těmi nejhoršími možnými prostředky. Snímek, který jen málokdy překročí hranici velmi svérázné komedie tak dává alespoň nahlédnout do mysli zmatených a nepříliš bystrých atentátníků, kterým vše pořádně dochází až v momentě finálního rozhodnutí. Tomuto nahlédnutí po formální stránce pak chybí jen máloco. Dokumentárně roztřesená kamera sice občas ruší a působí trochu zmateně, ale skvěle napsané dialogy přesně ve stylu toho nejlepšího drsného britského humoru (který samozřejmě nemusí mít každý rád) a zcela přirozeně vystavěné scény demonstrující až půvabnou nešikovnost hlavních hrdinů vše bohatě kompenzují a dokonce generují i momenty, že si tu partičku nešiků dokážete i zamilovat.
Ať už na „ČTYŘI LVI“ budeme nahlížet jako na skvělou komedii anebo na mrazivý pohled do zákulisí islámského terorismu, ani v jednom případě nemůžeme tvůrce vinit ze stranění, či nedej bože snahy vzbuzovat vůči strůjcům bombových útoků sympatie. Právě naopak se jim výborným způsobem podařilo sestavit jeden z pravděpodobných scénářů přípravy takového činu. Velmi kontroverzní téma si žádá i velice kvalitní zpracování a to se v tomto případě i přes pár drobných nedostatků stalo. Film, jenž je především řádně černou komedií, však nepostrádá i silnou přidanou hodnotu a smysl pro realitu.
Černočerná komedie o partě neschopných a všehoschopných atentátníků. Absurdní situace, politicky nekorektní humor a taktéž silné mrazení v zádech.
8 / 10
Vydáno: 2009
Vydavatel: Film 4 Productions / Wrap Film
Stopáž: 94 min.
FOUR LIONS
[Velká Británie 2009, 94 min.]
Režie: Christopher Morris
Scénář: Jesse Armstrong, Sam Bain a Christopher Morris
Kamera: Lol Crawley
Hrají: Benedict Cumberbatch, Julia Davis, Alex Macqueen, Preeya Kalidas, Darren Boyd, Kevin Eldon, Will Adamsdale a další...
Premiéra v ČR:
21.10.2010
„Vyhodíme niečo do vzduchu!“
„Čo vyhodíme, Waj?!“
„Internet!“
„Four Lions“ nie je žiadnym prvoplánovým útokom na islam, ako by sa mohlo zdať, ale skôr rozkošnou satirou o ľudskej hlúposti, naivite a sebaklame. Karikatúrou popletených extrémistov vedúcich svoj džihád najmä proti divákovej bránici.
Kapitalizmom odchovaní teroristi z predmestia Sheffieldu (najradikálnejší z nich je beloch) hltajú SIM karty, aby ich nikto nevystopoval, mykajú hlavou v snahe rozmazať špiónske fotografie a menia svoj hlas pri nákupe potrieb pre výrobu výbušnín – hlavne nevzbudiť žiadne podozrenie. To všetko s cieľom stať sa skutočnými martýrmi, mudžahedínmi s odvahou Simbu z Levieho kráľa. Ale pokiaľ ide o vieru, tak sú títo piati bojovníci oveľa benevolentnejší ako ich umiernení „priatelia“ a pre účely komédie si z nej vyberajú len to bizarnejšie. Ako inak. Už pri prvej scéne, v ktorej nakrúcajú svoje debutové výhražné video s hračkárskou verziou AK-47, si ich bez akýchkoľvek výčitiek obľúbite.
Snímok Chrisa Morrisa, známeho tiež z „IT Crowd“, nie je silný po celých 94 minút. No vďaka hojnosti absurdných dialógov a neuveriteľných hlášok je podarenou zábavnou maškrtou pre ľudí s nadhľadom i milovníkov typického britského humoru. Politický kontext a nekorektnosť pridávajú filmu na štipľavosti, „Four Lions“ by však zrejme obstál aj bez nich. Skutočne výbušná „podívaná“.
Skupina neohrožených svatých válečníků se houfuje na předměstí Sheffieldu. Je jim jedno, že jeden vede spořádaný život anglického pracujícího, druhý zná islám jen z leporela, třetí si očividně plete Alláha s FC Liverpool, čtvrtý džihád s hip hopem a pátý by místo sebe do vzduchu vyhodil raději vránu. Chris Morris natočil film, ve kterém se západní civilizace může smát svým nejhorším traumatům a přitom zahlédnout velkou část vlastní omezenosti. Film plný stereotypů a přitom důsledně anti-stereotypní. Šílená komedie v nejlepší tradici britské satiry a celkově důležitý počin pro všechny lidi dobré vůle a zdravého rozumu.
těch hlášek...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.